Zdeněk Lyčka (nar. 1958) je výrazná osobnost současné nordistiky, jeho zájmy jsou však neobyčejně široké. Jako velvyslanec v Dánsku se snažil prosazovat českou kulturu v zahraničí, v roli překladatele českým čtenářům přibližuje grónskou kulturu a na kajaku splul po velkých evropských tocích na 5 300 km. Za překlad Grónských mýtů a pověstí Knuda Rasmussena obdržel v roce 1998 tvůrčí odměnu v rámci Ceny Josefa Jungmanna.

iLiteratura: V letech 2008 až 2013 jste působil jako velvyslanec v Dánsku. Co bylo vaším hlavním cílem – byla to propagace české kultury?
Zdeněk Lyčka: V Dánsku jsem nepůsobil pouze jako velvyslanec. Začínal jsem na československé/české ambasádě v letech 1991–1996 jako kulturní a tiskový rada a konzul, což bylo z hlediska propagace české kultury mnohem zajímavější, tehdy jsme pro Dány byli noví. V devadesátých letech existoval v Dánsku Fond demokracie, který byl schopný zaplatit neuvěřitelné věci. Stačilo nabídnout cokoli zajímavého, a pak už to běželo samo. Postupně se však podmínky kulturní propagace horšily. Když jsem do Dánska přijel podruhé, tedy už jako velvyslanec v roce 2008, byl dánský trh českou kulturou nasycený dostatečně. Vymyslel jsem proto styčné body mezi Dánskem a Českem – jedním z nich je například královna Dagmar. Shodou okolností se v té době připomínalo 800. výročí jejího úmrtí. Čeští a dánští historikové připravili putovní výstavu Královna Dagmar – česká princezna, která byla k zhlédnutí v Česku i v Dánsku. Většina Dánů zná královnu Dagmar, ale neví, že to byla Češka. U nás zase skoro nikdo o královně Dagmar (původně princezně Markétě Drahomíře, dceři Přemysla Otakara I.) neví vůbec nic.

iLiteratura: V Dánsku jste se snažil mimo jiné propagovat i českou kinematografii – pořádal jste tam festival českého filmu a pozval například Petra Zelenku se snímkem Karamazovi. Proč právě film?
Zdeněk Lyčka: Snažil jsem se do Dánska přivézt cokoli zajímavého z naší produkce a filmy jsou vděčné téma. Máme podobný humor a styl uvažování jako Dánové. Myslím, že v kulturní oblasti a v porozumění dvojsmyslům a ironii jsme si blíž než Dánové se Švédy.
Zviditelnit se mi podařilo například také kulaté výročí sametové revoluce, v muzeu Studené války na ostrově Langeland jsem v návaznosti na to připravil výstavu o českém samizdatu Spisovatelé přes kopírák s podtitulem Nesnesitelná moc zakázané literatury za železnou oponou. Dostal jsem na ni i jednu tehdejší dánskou ministryni, která tam přijela v trabantu, což bylo neuvěřitelné. Zajímavé je, že ředitel muzea po mně chtěl tank, ten se mi bohužel sehnat nepodařilo. Nakonec v muzeu našel své místo můj zelený batůžek Fjällräven, který jsem v 80. letech dostal od dánského přítele a se kterým jsem prošel během sametové revoluce Národní třídu pod domluvou policejních obušků. Protože jsem zrovna koupil banány, tak mi naplněný batůžek zachránil minimálně záda, ne-li přímo život. Ten batůžek jsem tam nainstaloval i s celým jeho příběhem.
Zaměřoval jsem se na to, co je u nás jedinečné a co v Dánsku neznají, jako byla sametová revoluce nebo samizdat.

iLiteratura: Mám dojem, že vás v současné době více než Dánsko přitahuje Grónsko. Kdy se ve vás vlastně zrodila láska ke Grónsku a jeho kultuře?
Zdeněk Lyčka: Zatímco v Dánsku jsem žil celkem deset let, v Grónsku jsem strávil mnohem méně času, takže tam mám stále co objevovat. Zaujalo mě v roce 1995 svými mýty a pověstmi, při mé úplně první návštěvě, tehdy v roli novináře. Koupil jsem si levný zájezd, napsal o Grónsku pár článků a začal překládat Rasmussenovy Mýty a pověsti. V té době jsem se zúčastnil kurzu sugestopedické výuky grónštiny.

iLiteratura: V čem tento způsob výuky spočívá?
Zdeněk Lyčka: Kurz probíhal v Dánsku. Při tomto typu vzdělávání lektorka na studenty mluví jen grónsky, po intenzivním víkendu všichni dostanou domů texty s výkladem gramatiky, která se ale prakticky neřeší. Poté se člověk učí dva týdny sám doma, povinně každý den studuje a následně se znovu zúčastní víkendového kurzu. Na něm už někteří lidé skutečně byli schopní částečně promluvit grónsky.
Ke grónštině jsem se vrátil v roce 2008, kdy jsem v Grónsku pořádal Dny české kultury. V té době jsem se skupinkou dalších zájemců, převážně lékařek, které částečně působily v Grónsku a chtěly se naučit jazyk, absolvoval několikaletý kurz. Každý takový pokus většinou po roce až dvou skončil, protože studenti už dál nedokázali pokračovat, ale my odchodili celkem čtyři roky. Ani tak ale nemohu tvrdit, že bych grónsky uměl.

iLiteratura: V čem přesně tkví úskalí tohoto jazyka?
Zdeněk Lyčka: Analytický jazyk se lze za čtyři roky naučit, ale polysyntetickou grónštinu ne. Grónské slovo se neustále mění, většinou se mu odtrhne koncovka a přilepí se na něj jiné slovo, které tím změní význam původního výrazu. Ze slova tak zbydou třeba jen dvě tři hlásky uprostřed. Hlásky se lepí jedna na druhou. Pak se lepí jedno slovo na druhé a nakonec se spojují ve věty. Výsledek je takový, že nejdelší grónské slovo má asi sto hlásek a znamená něco ve smyslu: Prý se ještě jednou pokusili postavit obří rádiovou stanici, ale všechno zůstalo jen jako dobrý nápad na rýsovacím prkně. To vyjádří jedním slovem. Bez fotografické paměti, díky níž by bylo možné si zapamatovat všechny podoby jednoho slova, to nejde. Analytické jazyky, jako je například angličtina, jsou v tomto směru snazší. V grónštině často existuje jedno slovo, na jehož konci je „punga“ nebo „vunga“, tedy já (uanga), a všechno ostatní se musí naskládat před něj. Při překladu je to nutné rozložit a to je neuvěřitelně složité.

iLiteratura: Nepřekládáte tedy přímo z grónštiny, ale z dánštiny?
Zdeněk Lyčka: Ano, překládám z dánštiny, ale s přihlédnutím ke grónskému originálu. Dávám si pozor, a pokud vidím v dánštině nějakou nesrovnalost, nahlédnu do grónského textu, ve kterém se dokážu orientovat – samozřejmě s pomocí slovníku.

iLiteratura: Existují grónsko-dánské slovníky, v nichž lze najít jednotlivá slova?
Zdeněk Lyčka: Ano, ve slovnících jsou slova v základní podobě, před jejich osekáním ve větách. V Grónsku došlo k reformě pravopisu, ale bohužel dost nedůsledné, takže se přihodilo, že se některé dvojité písmeno stalo jednoduchým, a to je v grónštině velmi závažné. Stačí říct Asavakkit a Aassavakkit: to první znamená „Miluji tě“, a to druhé „Já tě (někde) vyzvednu“.

iLiteratura: Dokážete zobecnit, čemu se věnuje současná grónská literatura?
Zdeněk Lyčka: Já se zabývám hlavně mýty a pověstmi, tedy starou literaturou, která má své místo i v moderní grónské literatuře, protože hodně autorů k ní odkazuje nebo z ní čerpá. Je to něco, co Gróňany odlišuje od ostatního světa. Mnohá tamní soudobá literatura by pro nás byla asi nepochopitelná. Za zmínku však stojí román Homo sapienne od Niviaq Korneliussenové, z něhož vyšla ukázka v grónském čísle Plavu. Každou kapitolu vypráví jiný vypravěč a každý nahlíží příběh jinak, protože vnitřně cítí náležitost k jinému pohlaví, než jaké má jeho tělo. Jedná se o spontánní prózu, v níž jedna věta přesahuje délku stránky, prolínají se v ní úvahy a přímé řeči. Tato autorka má velký talent. Zajímavé jsou i povídky Zombieland od Sørine Steenholdtové, jedná se o reprezentativní ukázku současné grónské povídkářské tvorby.

iLiteratura: Niviaq Korneliussenová napsala svou knihu původně grónsky, později si ji sama přeložila do dánštiny. Jaký mají Gróňané vztah k dánštině?
Zdeněk Lyčka: Pokud se chce grónský autor prosadit ve světě, musí jít přes dánštinu. V případě, jako je zmíněný román Niviaq Korneliussenové, se jedná o dvě autorská díla a my si můžeme vybrat, který z originálů zvolit pro překlad.
Dánština Gróňanům otevírá možnosti, jako dánští občané mohou například v Dánsku studovat zdarma. Velká část grónské inteligence získala vzdělání v Dánsku.

iLiteratura: V protikladu k tomu, co zaznělo, ale Grónsko usiluje o čím dál větší autonomii, nebo dokonce odtrhnutí od Dánského království…
Zdeněk Lyčka: To jsou spíše výkřiky v novinách. Kdyby opravdu došlo k vážnému zájmu o odtrhnutí, tak by si Grónsko muselo zaplatit provoz své země, která má rozlohu 2,2 milionu km² a žije na ní 57 tisíc obyvatel. Není v silách Gróňanů zemi spravovat, nemají na to bez podpory zvenčí dostatečné finanční zdroje. Zaměstnání ve státním a komunálním sektoru jsou často vytvářena uměle, jen aby tamní lidé nebyli bez práce. Otázkou tedy zůstává, kde by Grónsko sehnalo takřka polovinu svého rozpočtu, kterou momentálně dostává jako blokový příspěvek z Dánska. Dánové jsou ovšem demokraté, dánský parlament by grónskému odtržení v cestě nestál. Nicméně si myslím, že odtržení je v nejbližší době otázka čistě rétorická.

iLiteratura: Vraťme se k literatuře. V dílech Knuda Rasmussena, kterého překládáte, se na mnoha místech dostáváme k poměrně drsným výjevům, od vyvrhování zvěře přes pojídání ještě teplého srdce či vlastních psů až po z našeho pohledu drsné tamější mezilidské vztahy. Jak se vám podobné pasáže překládají?
Zdeněk Lyčka: Vybavuju si scénu v Nových lidech, v níž muž vláčí ženu za vlasy. Muž jí chce dát najevo, že musí poslouchat, a ona se vzepře. Rasmussen nejdřív vnímá tyto lidi, kteří nejsou vychováni podle našich norem, z pohledu bělocha. Postupně si ale uvědomuje, že je pozorovatel, který do dění nesmí zasahovat, protože oni by tak fungovali bez ohledu na to, zda tam je či není. Zprvu se v něm probudí instinkt bránit z jeho pohledu slabší osobu, tedy ženu, jenže pak si uvědomí, že pokud chce muž něco po jiném muži, tak se nejprve musí domluvit s jeho ženou. Rasmussen dospívá k názoru, že my si v naší společnosti politické korektnosti někdy ubližujeme víc, než co představuje pár facek v grónské společnosti, která se vyvíjela jinou cestou.

iLiteratura: Existuje něco, co byste z grónštiny překládat nechtěl?
Zdeněk Lyčka: Asi bych nechtěl překládat rozvláčný text, který má význam jen pro místní komunitu. Přestavím si českého čtenáře, který nedocení ani text, ani obtížnou práci překladatele, z čehož vyplývá, že kniha není k překladu vhodná.

iLiteratura: Do jaké míry musíte při překladu dovysvětlovat nebo zjednodušovat text pro české prostředí?
Zdeněk Lyčka: Po vydání překladu Árona z Hůrky jsem narazil na jednu zajímavou reakci. V zájmu srozumitelnosti jsem se snažil přeložit místní názvy do češtiny. Grónské názvy jsou hrozně dlouhé, a když si přestavíme, že půlka stránky bude zaplněná grónskými toponymy, k nimž navíc přibydou české koncovky, tak čtenáři unikne, co v té větě mělo být řečeno. Na internetu jsem si však přečetl výtku, že počešťování čtenáře přenáší do středoevropské kotliny a že to není ono.

iLiteratura: Je počešťování grónských textů oprávněné?
Zdeněk Lyčka: Rasmussen grónské místní názvy vůbec nepřekládal, nicméně on psal texty v jiné době a pro jiné prostředí, tedy před sto lety pro Dánsko. Ovšem i on překládal vlastní jména. Každé vlastní jméno má nějaký význam, stejně jako u indiánů. Pro mě byl základ u Sámů, když jsem překládal sámské mýty, pověsti a pohádky. Sámské výrazy jsou taky dlouhé a tvořené na stejném principu, místní názvy i jména tedy nesou význam. Tehdy jsem se na ten tenký led pustil poprvé. Měl jsem naštěstí perfektní odborné spolupracovníky, Jarku Vrbovou a Michala Kováře. Fungovalo to tedy u Sámů i u Gróňanů. Někdy to je těžké, někdy to nejde vůbec, vzhledem k tomu že ani sami Gróňané nedovedou mnohdy vysvětlit původ či význam některého jména, protože je třeba velmi staré. V tomto případě to nechávám grónsky.

iLiteratura: Z dánštiny jste přeložil jedinou vyloženě dánskou knihu, a to je román Miluj mne i zítra (Se dagens lys, česky 1991) od Svenda Åge Madsena. Plánujete se k dánské literatuře vrátit, nebo se zaměřujete výhradně na grónskou tematiku?
Zdeněk Lyčka: Tento překlad vznikl v době totality, v osmdesátých letech, kdy nebylo ani potuchy o nějaké možné revoluci. Rukopis jsem odevzdal na disketě do komunistického nakladatelství Svoboda v lednu 1989, kde ležel, protože nikdo nebyl schopen s disketou pracovat. Chtěl jsem, aby v komunistickém nakladatelství vyšla antitotalitní kniha.

iLiteratura: Takže to byla politická provokace?
Zdeněk Lyčka: Prosadili jsme to s tím, že se jedná o kritiku kapitalistických poměrů, v nichž jde lidem jen o materiálno. Ve skutečnosti kniha brojí proti jakékoli totalitě. Myslím, že kdyby vyšla za komunismu, byl by to bestseller. Bohužel spatřila světlo světa až po revoluci, a tak příliš nevyzněla, což je škoda.
Potom jsem se s překládáním odmlčel, protože jsem na to neměl čas, snažil jsem se hlavně vyvážet českou kulturu do Dánska a vybudovat České centrum ve Stockholmu. To se mi podařilo v roce 1998, pak jsem ve Švédsku čtyři a půl roku pracoval. Mým hlavním posláním bylo seznamovat Seveřany s českou kulturou a turistickými a obchodními možnostmi v Česku.

iLiteratura: Jaká témata vás v literatuře zajímají?
Zdeněk Lyčka: Co se týče dánské literatury, zajímám se hlavně o grónské prostředí. Na podzim mi vyjde v nakladatelství Argo překlad knihy Duše, buď krásná od Oleho Jørgensena. Autor není Gróňan, ale v Grónsku asi osm let žil.
V grónské literatuře jsem nenarazil na nic nechutného či vymyšleného, co bych překládat vyloženě nechtěl, něco populistického, napsaného jen kvůli prodejnosti. Ale vím, co bych nechtěl překládat z dánské literatury, a sice některé soudobé trendy. Třeba knihy, které se snaží o „autentické“ zápisky z druhé světové války očima druhé strany, dánského nebo německého vojáka bojujícího na východní frontě. Samozřejmě se do toho někdo pustí, já mám ale pocit, že to je psané jen proto, aby se to dobře prodávalo. Úplně jinak autentické jsou podle mě například Amundsenovy deníky, v nichž polárník popisuje, že pes chutná dobře: „Sám jsem si několikrát přidal…“

iLiteratura: Je aktuálně něco, co byste rád přeložil a vydal?
Zdeněk Lyčka: V grónské literatuře existují ještě tituly, které by stály za vydání. Například kniha Petera Freuchena Moje mládí v Grónsku (Min grønlandske ungdom, 1936), která byla do češtiny velmi dobře přeložena už v roce 1939 a stačilo by ji jen vydat znovu. Nicméně to v tuto chvíli není možné kvůli příliš drahým autorským právům. Freuchenův humor a styl je skvělý, za přečtení stojí více jeho knih.

iLiteratura: Oceňují Gróňané vaši propagaci jejich kultury? To, co pro ně děláte, musí být dost ojedinělé.
Zdeněk Lyčka: Gróňané mě jednou poctili tím, že mě požádali, abych v Grónském domě v Kodani pronesl 21. června, tedy na grónský národní svátek a zároveň nejdelší den v roce, slavnostní projev. V dánském textu jsem řekl několik grónských vět, které vyvolaly bouřlivý potlesk. Gróňané si velice váží každého, kdo se pokouší mluvit jejich rodným jazykem. 

iLiteratura: Podařilo se vám proniknout do některé grónské komunity a zažít jejich rituály jako například šamanskou seanci?
Zdeněk Lyčka: Bohužel ne. Když jsem v roce 2008 zorganizoval v Grónsku Dny české kultury, zatoužil jsem se projet v klasickém grónském kajaku. Vyrazili jsme ze zátoky v Nuuku na moře, trošku foukalo, ale bylo to fajn, měl jsem s sebou dva mladé průvodce, kteří neuměli ani slovo anglicky a jenom trochu dánsky.
Několikrát jsem se účastnil kaffemiku, což je takové setkání, všichni se pozvou na koláč a kafe, povídá se a pak se lidé zvednou a přijdou další. Takhle se vystřídá celá osada.
Potkal jsem se také s Johnem Andersenem, jehož knihu Na kajaku kolem Grónska bych rád přeložil. Andersen objel na kajaku během čtyřiceti let celé Grónsko a objevil mnoho zapomenutých koutů země. Z větší lodi tato místa nejsou vidět, ale z kajaku člověk vnímá krajinu jinak, vidí, jak se rozestupují skály a kde se dá přistát a přenocovat.
Já jsem se kromě přechodu grónského ledovce do podobně izolovaných míst nedostal, ale jednou jsem při lezení po skále narazil na lebku a kosti. Inuité pochovávali nebožtíky do skalních rozsedlin, aby je neroztrhali ptáci, do země je ukládat nelze, protože je zmrzlá. Kosti se nesmějí posouvat, natož odnášet, je to národní památka.

iLiteratura: Přešel jste na lyžích Grónsko. Lákalo by vás vydat se po stopách Rasmussenových výprav, ať už na sever Grónska, či do Kanady?
Zdeněk Lyčka: Dostat se na sever do oblasti Thule a Qaanaaqu, mezi Inughuity, kteří se považují za samostatný národ, by mě samozřejmě lákalo, stejně jako vyrazit do severní Kanady. Nicméně sněhové, ledové a materiální podmínky se změnily, takže dnešní zážitky by se asi od těch Rasmussenových značně lišily.